Osudy těch, které milujeme...

Kapitola 1.

Nad údolím se pomalu začínala líně táhnout tma. Ve vesnici postupně zapálily pochodně a strážný oheň a začaly se pomalu chystat na večerní klidnou idylku. Dospělí měli co dělat, aby uhlídaly své neposedné děti, které jim pořád nechtěli spát a utíkaly ven. Jakmile se jim to podařilo mohli si konečně odpočinout a vychutnat si báječnou atmosféru letního večera.

Na všechno dohlížela mladá kněžka, která do vesnice přišla teprve nedávno. Procházela ulicemi a vesničané ji s úsměvem pozdravily úklonem hlavy. Byla šťasná, protože ji tu měli velice rádi. Nic o ní nevěděli a ani nechtěli. Nezajímalo je to a tak jim nic neříkala. Stejně by to nepochopily. Její osud byl prokletý a ona s tím nemohla nic dělat. Nemohla jít proti osudu, protože by jí stejně jednou dohonil nic by ji už nezachránilo a tak nechala osud osudem a snažila se na to moc nemyslet. 

Vyšla na okraj vesnice a zamířila k lesu. Nikdo z vesničanů si nedovolil v noci jít sám, ale ona se nebála. Jestli jí má někdo zabít tak ať to klidně udělá. Nic jiného si ani nepřála. Žila opuštěný a smutný život. Kde nebyl nikdo kdo by jí kdy měl rád nebo miloval. Nikomu nedovolila, aby se k ní přiblížil nebo se jí jen dotknul. Bála se, že pokud k někomu bude něco cítit tak ho během chvilky ztratí, to bylo její prokletí. Nikomu nechtěla ublížit a tak každého odháněla jak to nejlépe šlo.

Měla na sobě tradiční kimono kněžek. Bílou svrchní část Haori, připomínající bílé tílko svázané ve tvaru X a delší po kotníky červené kalhoty Hakama. Na nohou měla Waradži, sandály zhotovené ze svazků slámy. Šla a tušila, že ji někdo pozuruje. Jen se usmála a nedávala na sobě znát, že o něm ví. Pootočila se a její temně černé dlouhé vlasy, spletené u temene hlavy červenou stuhou. Jí vlály ve větru, který sebou nesl jemné lístky narůžovělé sakury. Zastavila se a nebojácným pevným hlasem se zeptala.

"Vím, že tu jsi. Pozoruješ mě už dlouho?"

"Tvoje instinkty kněžky jsou velice dobré, když jsi mě dokázala tak rychle odhalit. Jsem tu jen chvilku, ale ty mě nezajímáš." Odpověděla osoba opřená o kmen stromu. Jeho bílé dlouhé vlasy mu vlály kolem hlavy. Nebyl to člověk, byl to démon. Věděla to, protože lidé nemají takovou duševní sílu.

"Opravdu? Tak se nemusím namáhat tě zničit démone. Nevím sice kdo jsi, ale to je jedno. Na jméně nesejde." Otočila se zpět a vyšla směrem k vodopádu. Kam měla v plánu jít.

"Směšné. Opravdu si myslíš, že by si byla schopna mě zabít hned při prvním útoku?" Vysmál se ji. Jenže ona se už neotočila. Odešla a více se o něho nezajímala. Pokud ji bude chtít zabít tak si ji najde.

---

Nikdy si nemyslel, že spadne na takovou úroveň, aby někoho toužil pozorovat. Byla natolik tajemná a magická, že mu to nedalo a musel za ní jít. Netoužil po lidské blízkosti, ale tohle bylo něco co sám nedokázal pochopit. Přitahovalo ho to jako magnet, ale nedokázal tomu odolat. Přistoupil k okraji útesu a poklekl na kolena. Díval se schovaný za křoví jako by čekal, že ho ukryje. Jeho oči se nemohly odtrhnout. Tušila to, ale ani se neotočila. Jen se dál myla v prohlubni jezírka, které vytvořil vodopád. Vystoupil z křoví a posadil se na okraj útesu. Jeho pohled spočinul na jejím neodolatelném lidském bledém těle. Nikdy nepoznal nikoho, kdo by ho tak učaroval.

"Kdo jsi? Mohl by jsi mi teď říci své jméno?" Zeptala se a podívala se po něm. Měl na sobě bílé kimono s dlouhými rukávy sahající až k jeho kolenům. Žlutomodré Obi přepásané kolem pasu a dva meče, které mu dodávaly na důstojnosti. Jeho pohled a postoj napovídal, že je plnohodnotným démonem z velice důstojné aristokratické rodiny.

"Lord Sesshoumaru." Odpověděl.

"Mohla jsem to tušit. Ledacos jsem o tobě slyšela. Pokud vím nenávidíš lidi stejně jako démony co tě touží zničit. Tak proč tu jsi?" Zeptala se.

"Netuším, ale jak jsem řekl prve. Nezajímáš mě." Netušil proč říká něco co není pravda, ale byla to jedinná odpověď co ho napadla.

"Dobrá. Nemusíš mi víc říkat. Pokud mi budeš něco chtít tak víš kde mne hledat. Lorde Sesshoumaru..." Vyšla z vody a oblékla se. Vydala se zpět do vesnice.

(- Co po mě chceš. Netuším jestli ti mohu důvěřovat, ale pokusím se... -). Odpověděla sama sobě.