Osudy těch, které milujeme...

 Kapitola 2.

Další ráno se kněžka probudila do sluncem prolitého dne. Nikdy dřív si tak neodpočinula jako dnes večer. Netušila jestli to bylo tím jak včera večer potkala lorda nebo v tom bylo něco jiného? Nevěřícně kroutila hlavou. Opláchla si obličej chladnou vodou a vyšla ven. Jen co si rukou pročísla vlasy, které si opět svázala červenou stuhou tak aby jí vznikl delší cop. Měla velmi dobrou náladu a také se i usmívala. To u ní nebylo zvykem. Šla po prašné cestě z mírného kopce dolu do vesnice, když k ní přiběhla partička šesti dětí a něco pokřikovaly. Byly dosti vyděšené. Copak se asi stalo?

"Co se děje? Někdo vás napadl?" Zeptala se jich jakmile k ní doběhli a vydýchaly se.

"Byly jsme pomáhat na poli, když tu se tam objevily démoni a začali útočit. Vesničani zůzstali na místě a nám řekli ať pro tebe rychle doběhneme, protože si s nimi neumějí poradit." Překřikovali se jeden přes druhého až je musela uklidnit, aby jim rozumněla.

"Dobře, dobře hned se tam vydám. Snad nebude příliš pozdě a vesničani nebudou zraněni." Při té představě jí projel mráz po zádech tak mrazivý, že musela otřást. Okamžitě se vydala na pole pomoci vesničanům.

- - -

Na poli mezitím se snažili vesničani ubránit před hrozivým démonem, který je napadl. Byl velký asi tak přes dva metry. Vypadal jako drak zkřížený s ještěrem. Hlavu, krk a tělo měl dračí a ruce, nohy a ocas měl ještěří. Z tlamy mu chrčel oheň a v rukou měl veliké vidlice podobné trojzubci, ale měl čtyři hroty. Oháněl se po vesničanech a některé už popálil a zranil. Snažili se jak jen mohli, ale měl mnohem větší sílu než na kterou stačili. 

Kněžka okamžitě zasáhla. Nastavila dlaně před sebe a vykouzlila modrozelenou kouly. Tu poslala přímo na démona. Zasáhlo ho to do pravého ramene a zavrávoral a odkráčel o pár kroků dozadu. Zpamatoval se velmi rychle. Zařval a v rukou pevně sevřel vidlici a zaútočil na kněžku. Vidlice u hrotů zplála žlutooranžovým plamenem a vystřelil směrem na kněžku. Vyhnula se mu a okamžitě si sundala z ramene luk a toulec se šípy. Namířila na něho a snažila se ho zasáhnout. Vystřelila a doufala, že se trefila. Šíp vyletěl a mířil si směrem k dračímu démonovi. Jenže jak doufala tak se nestalo. Zásah nebyl tak silný jak si myslela. Sice se trefil do démonova těla, ale jen se zabodl do ramene kde už měl zásah po jejím kouzlu a tak ho opět pouze odhodil. Přikrčil se k zemi a pevně se zachytil svými pařáty do pole. Tím se udržel a jakmile se postavil tak po ní vystartoval. Střelil po ní oheň, který  mu vyletěl přímo z tlamy a tím ji zasáhl. Snažila se kolem sebe utvořit clonu ze svojí aury. Jenže to nestačilo. Aura se roztříštila a démonův oheň proletěl přímo skrz. Popálil po těle a tím odolala její obrana proti kouzlům. Upadla zády na zem a nemohla se hýbat. Přišel k ní blíž a svoji vidlici namířil na ni. Rozářil ji a vypálil. Kněžka si zakryla oči, protože tušila jak to skončí. Cítila jak ji oheň spaluje. Vykřikla. Najednou se jí zatmělo před očima a upadla do bezvědomí. Necítila už nic. 

Najednou se odněkud vynořila nějaká postava. Byl to muž. Vytasil jeden ze svých mečů a vyrazil proti démonovy.  Začal s ním bojovat. Jeho meč začal zářit obrovskou modrou září, ale protože to byla Tenseiga tak ho nemohla usmrtit. jen omráčit. Poté použil svojí démonickou moc a odrazil ho tak, že ho tím usmrtil doopravdy. Nehodlal ho znova oživit. 

Otočil se a poklekl ke kněžce. Položil jí ruku na její levou stranu kde měla srdce a tím zjistil, že ještě žije. Byla pouze omráčená ze šoku, který prožila. Ani se jí nedivil. Málem ji upálil svojí vidlicí. Pomalu se začala vracet k sobě. Nechápala, že je ještě naživu. Otevřela oči a zamžourala na postavu, která u ní klečela. Jakmile se jí začala obnovovat ztracená síla tak začala rozeznávat i tváře. Nevěřila tomu kdo u ní klečel. Byl to samotný lord Sesshomaru.

"Co tady děláš? Myslela jsem, že tě lidé nezajímají." Pohlédla na něho.

Ten pouze pokrčil rameny a pravil. "A co má být? Byl jsem nedaleko a viděl jak si na zemi. Tak jsem si řekl, že potřebuješ pomoc."

"Opravdu? Děkuji ti." Poděkovala mu. 

"Pokud si už v pohodě tak jdu. Mám ještě něco na práci." Postavil se a bezeslova odešel. Tak jako se objevil tak opět zmizel jako by tam ani nikdy nebyl. 

Kněžka se postavila a pomohla vesničanům. Někteří byly zraněni a tak je ošetřila. 

- - -

Na večer se opět kněžka procházela po lese a opět se ničeho nebála. Proč taky, když tolik toužila po smrti. Zaslechla nějaké šustění. Ohlédla se a o kmen stromu se opíral démon s aristokratickou postavou. Lord Sesshomaru.

"Je něco na co ti mohu odpovědět? Slova děkuji asi slyšet nechceš." Prohodila směrem k němu.

"Samozřejmě. Jak se jmenuješ."

"A proč to chce lord Sesshomaru vědět?" Zeptala se ho mile.

"Abych ti už nemusel říkat kněžko. To mě totiž příšerně otravuje." Založil si ruce do svých dlouhých rukávů a zadíval se jí zpříma do očí. Za svitu měsíce měl pohled hodně tajemný až se jí zatajil dech.

"Ayame. " Odpověděla jako v tranzu. ( - To se nemělo stát. Moje prokletí se znova vyplní. Proč jen se musel objevit? - )