Osudy těch, které milujeme...

  STŘÍPKY ČASU --- ČÁST PRVNÍ ---

„Co se stalo?!" Kroutila hlavou Sango a rozhlížela se kolem dokola a rukou si stínila oči.

„Nevím, ale nevíš kde je najednou Inuyasha a Kagome?" Zeptal se Miroku.

Podívala se a nikde je nezahlédla. "Je to divné, ale nikdy jen tak nezmizí bez důvodu. Něco se muselo stát."

„Kde je Kagome??? Já mám o ní strach. Myslíte, že se vrátil třeba Naraku a odnesl je oba?" Ptal ubrečený Shippo. Celý se třásl nad tou představou sice jim Naraku už nemohl ublížit, ale stále tu byl a tak nebylo pochyp o tom, že se něco takového mohlo stát.

„Máš pravdu Shippo, ale je s ní Inuyasha takže se nemusíš tolik bát." Snažil se ho uklidnit Miroku.

„To je sice pravda, ale moc tomu nevěřím mám o Kagome strach." Přes slzy skoro neviděl.

„No táák. Uklidni se." Vzala si ho Sango do náruče. Kirara jí skočila za krk a ocáskem polehtala Shippa po nose.

„Heej. To lehtá. Nech toho." Ručkama se po ní ohnal, aby jí donutil toho nechat, ale ta se nenechala. Sango se smála a Miroku taky.

„Nepůjdeme se podívat do vesnice jestli Kaede nebude něco vědět? Většinou je jediná kdo ví o všem" Navrhla.

„Ano to je pravda. Tak půjdeme. " Přikývl Miroku a společně se vydali do vesnice.

---

Azurovově modrá obloha s línými mraky pohupujících se ze strany na stranu. Nekonečné řady stálozelených stromů. Ptáčci co poletovali kolem a ve větvičkách prospěvovali své melodie a nikým se nenechali rušit. Pod jejich korunami se procházeli dvě osoby. První v čele šel polodémon v červeném kimonu z ohnivé krysy a dívka ve školním stejnokroji s černými vlasy, která šla za ním.

„Co myslíš, že nás tam bude čekat Inuyasho?“ Zeptala se Kagome.

„To nevím, ale dokud tam nedojdeme tak nic nezjistíme. Možná tam bude cesta domů. Co já vím.“ Pokrčil rameny Inuyasha.

V dálce něco zašustilo ve křoví. Kogome nadskočila a chytila se Inuyashy kolem pasu. Ten se otočil po směru toho zvuku, kterého se lekla.

„Co – co to bylo???“

„Hej ať si kdokoliv tak vylez. Nemám na tebe náladu.“ Zavrčel Inuyasha a šahal po své Tesaigce.

Znova to zašustilo a poté z něho vylezla postava. Byla to dívka. Měla tmavě zelené polodlouhé vlasy. Světle zelené kimono, které jí končilo v půli stehen. Konce kimona měla zakončené červenou stužkou. Rukávy měla na konci rozšířené, že jí vyčnívali jen prsty na rukou. Na nohou měla světle hnědé vysoké boty pod kolena a vypadala, že každou za chvilku spadne na zem. Byla zraněná a poškrábaná a vypadala jako by jí někdo dlouho honil. Neudržela rovnováhu a spadla na kolena. Inuyasha k ní přiskočil a zachytil jí kolem ramen.

„Není ti nic?“ Zeptal se.

„Je to v pohodě jen si potřebuji na chvilku odpočinout.“ Zakroutila hlavou a podívala se na Inuysahu. Byla zvláštní. Jako člověk vypadala, ale více se podobala vodnímu zvířeti nebo žábě. Podle toho jak vypadala.

Inuyasha jí vzal do náruče a vydali se pod koruny stromů, aby se skryli před slunce. Rozdělali oheň a Kagome připravila ryby, které Inuysaha chytil. Dívka se ještě neprobrala. Zajímalo jí kdo to může být. Nebyla si jistá jestli se jí dá věřit, ale potřebovala pomoc. Tak ji nechala na pokoji. Snad jim později poví kdo je a co se jí stalo.

Nespala. Jen to hrála. Měla za úkol je přivést na hrad. Jen jí neřekli, že nejsou tak zlí jak jí vyprávěli.

(„Měla bych je tam vzít? Nebo snad ne? Pokud je tam nevezmu tak mě opět uvězní. Ne musím je vzít sebou, ale proč jsou tak hodní? Ne nesmím to tak brát. Mám za úkol je odvést na hrad pánovi tak je tam vezmu.“) Zapřísahala se. Nechtěla být opět obojživelníkem. Ubohou žábou co se nemůže ani bránit. Proč se sem nechali tak jednoduše zatáhnout. Měli si hlídat záda. Jinak by po nich tak nešel. Ani ona sama netušila jak moc chce její pán zajít daleko pro svojí pomstu.

Raději znova usnula. Nechtěla, aby to na ní hned poznali.

Díval se z okna. Hleděl do dálky a jen tak se pro sebe usmíval. Do obrovských dveří vstoupil jeden ze stráží, aby mu podal správu.

Uklonil se a pravil: „Můj pane už jsou zde. Jak jste požadoval je snimi. I Dalicie.“

V úsměvu se mu ukázali jeho pravidelné bílé zuby. Ostré jako přitvy: „To jsem velice potěšen. A je s ním i ta kněžka. Jak jen se jmenovala... Ano Kikio?“

„Ne pane. Ta ne, ale jiná. Má podobnou schopnost jako ona.“ Podíval se na něho a pochopil, že se hněvá a to dost.

„Cože??? Tak vy jste mi přivedli někoho jiného? Tak to si odskáčete. Jinak mi je to jedno. Hlavně, že tu je ten polodémon na tom si rád smlsnu.“ Slastně se olíznou a oči mu jen zářily.

„Jděte. Už se těším, až mi je oba přinesete. Jen jim zatím neubližujte. Připravím jim hostinu na přivítanou. Ha, ha, ha...“ Zasmál se až strážnému šel mráz po zádech.

Raději se v uklonil a rychle utíkal za svým úkolem. Nechtěl nahněvat ještě víc než byl.

(„Chudáci ani neví kde se ocitli a kdo po nich jde. Proč jen museli našeho pána tenkrát tak naštvat? Nebo co se vlastně stalo? Nevím, snad se to dozvím dřív než k něčemu dojde.“)

Šel po chodbě. Zastavil se a viděl bledé světlo, které problesklo kolen něho. Netušil co by to mohlo být a tak šel dál.

Stála za rohem a byla zahalena kolem obličeje bledým bílým šátkem. Byly jí vidět pouze hnědé oči, ale nic nenaznačovalo kdo nebo co by mohla být. Pravou ruku si dala před obličej. Spojilala tři prsty do tvaru písmene „J“ a zmizela ...