Osudy těch, které milujeme...

 STŘÍPKY ČASU --- ČÁST OSMÁ ---

Sluníčko nabilo na své intenzitě a rozpálilo se víc než bylo zapotřebí. Bylo tak silné, že se v tom žáru nedalo ani chodit. Natož cestovat na dlouhou zdáůenost. Museli si velmi dobře rozmyslet jestli půjdou a budou riskovat, že po cestě někde skolbují nebo budou raději odpočívat někde ve stínu a vydají se na cestu až to okolnosti dovolí.

„Mami, tati snad nechcete v tomhle počasí pokračovat. To je o vyčerpání všech sil. Já už nemůžu ani chodit. Jaaaj....” Zavzdychala Kaori a sedla si na nejbižší kámen, který měla při cestě.

„Abych pravdu řekla taky mi není zrovna nejlíp. Myslím, že nějaká ta přestávka by mi taky neuškodila. Co ty na to Inuyasho?” Podívala se na něho a přitom se ovívala jedním velikým listem, který si po cestě utrhla.

Ten se po ní podíval a potom shlédl i ostatní. Nebyli na tom nejlépe. Potřebovali by se uchýlit někam do chládku a on taky. Jenže kam? Nikde nebylo nic kde by se mohli vklidu položit a reaxovat. „No dobře. Jenže problém je v tom, že tu nikde nevidím nic kam bychom se mohli složit. Není tu ani mýtinka s obrovskými stromy a ani žádné jezírko kde bycjhom nějaký chládek našli.”

„To je pravda Inuyasho. Tak co budeme dělat? Já už neujdu snad ani metr.” Dodal Souta a svalil se vedle Kaori. Ta se po něm ohnala pravou rukou a odhodila ho dál od sebe. Byla vynervovaná s toho horka.

„Tak sobře půjdu se podívat po okolí jestli nenajdu něco kam bychom se mohli schovat. Vy tu zatím s Kagome vydržte a snad se za chvíli vrátím.” Rozkázal jim a byl hned pryč, Kagome se posadila k nim do kroužku kde byl alespoň nějaký stín.

„Jakto, že je táta tak rychlý. Jen něco řekne a hned je pryč nebo celkem dost statečný a silný? To já asi taková nikdy nebudu  ať se snažím jakkoliv.” Zakroutila hlavou Kaori a jen se na sebe zlobila, že není taková jako její otec.

„Neboj se. Taky budeš tak silná a statečná jako tvůj otec. Nemysli nebyl nikdy takový dobrák jako je teď. Byl celkem zlý, chamtivý a nikoho neměl rád. Tedy kromě sebe.” Usmála se na ni Kagome a tím se všichni posadili kolem ní a Kaori se zeptala.

„A můžeš nám o něm něco povědět? Mě jste  nikdy neřekli jak jste se vlastně potkali, prý jsem na to moc malá. Potom jste odešli a já tu zůstala sama.” Podívala se na ni. Kagome se na ni pousmála a pohladila ji po vláskách.

„Tak to mě mrzí, že naše budoucí já ti nic neřeklo.Takže opravdu chcete vědět jak jsme se poznali?” Zeptala se a všichni tři ihned přikývl součastně. „Tak dobrá. Snad to stihnu dřív než se Inuyasha vrátí.” Všichni se pohodlně usadili jak jen to na trávě šlo a Kagome začala vyprávět.

- - -

---Vše začalo v den mých šestnáctých narozenin. Určitě si to dobře pamatuješ Souto. Dědeček mi dalk narozeninám takový růžová drahokam a řekl mi, že mi určitě někdy v budoucu pomůže a má taky kouzelnou moc. Jenže jakmile jsem se na ni zeptala tak pokrčil rameny, že neví. Netušila jsem jako moc může mít, ale to mi nevadilo. Byla jsem za ten drahokam ráda, protože se mi hodně líbil. Další den jsem si hrála s naší černou kočkou a ta mi vběhla do starého altánu kde byla staro dávná studna. Kočka se mi někam ztratila a když jsem na ni volala tak mi ani neodpovídala. Jako by tam nebyla. Podívala jsem do studny a nic v ní nebylo. Snad ani voda.Netušila jsem proč ji na zahradě máme. Děda mi o ní ani nic neřekl. Jen, že je taky kouzelná. Na všechno měl jasnou odpověď. KOUZELNÁ. Jakmile jsem od studny poodešlá dál. Tak se rozzářila jako by najednou ožila a zní vystoupila nějaká postava. Vypadala jako stoletá housenka, ale hodně hodně stará a vrásčitá až z ní šel strach. Zvolala na mě něco jako:

„Kněžkaaa... Má můj vzácný drahokam... Kněžkaa... Dej mi ho je můůůj...“

„Nemám váš drahokam. Nechte mě na pokoji. Pomozte mi někdo, prosím?” Nikdo mě neslyšel a ten tvor mě sebou stáhl do studny. netušila jsem, že to jde.

Začala se po mně sápat a já se nemohla nijak bránit. Nešlo to byla mnohem silnější než já. Najednou se odněkud vzalo takové jasně žluté světlo, které vycházelo ze mne. Přímo z moji hrudi kde jsem měla drahokam. To ji od mne odtrhlo a já padala dál. Ani jsem netušila kam. Ztratila jsem vědomí. Jakmile jsem se probrala tak jsem ležela na palouku. Kde byl veliký posvátný strom. Přesně takový jako u nás doma na zahradě. Byl na něm šípem připíchnutý chlapec. Se psíma ouškama, dlouhými bílými vlasy a drápy na rukou i na nohou. Byl to podivný chlapec až požději mi kněžka jménem Kaede řekla kdo to je a proč tam je u stromu připoutaný. Bylo to prokletí, kterým ho zaklela kněžka Kikio. Tu velice miloval. Dokonce se kvůli ní chtěl stát člověkem a zdát se své touhy po dokonalosti plnohodnotného démona, kterým dosud nebyl. Jenže zlá kněžka, která se chtěla pomstít Kikio ji proklela tím nejhorším čím mohla. Jakmile by se do někoho zamilovala tak se jí to vymstí a zemře jak ona tak její milý.

Kikio jako kněžka měla za úkol chránit a očištit posvátný drahokam od démonů a temných sil. Inuyasha se do ní zamiloval a Kikio taky. Bylo jim spolu velice dobře. Jenže až do doby kdy se Kikio starala o nemocného Oniguma, který chtěl klenot sám pro sebe. Jenže nemohl ani chodit ani se hýbat. Klenot chtěl i zlý démon Naraku. Vstoupil do Oniguma. Tím ho zmotnil a vzal na sebe podobu Inuyashy. Kagome nepoznala, že to je pouze past. Inuyashov klon vstoupil do vesnice a celou ji začal ničit. Zaútočil i na Kikio a tím ji ranil. Ta se rozhodla konat. Musela ho zabít i když se do něho zamilovala. Tím se věštba naplnila.

Na druhé straně opět Naraku vzal podobu Kikio na kterou čekal Inuyasha, protože měla být součástí jeho proměny na člověka. Ta sice přišla, ale ani on nepoznal, že to je pouze iluze a Narakovi uvěřil. Pověděla mu, že je pouze blázen pokud si myslel, že se mu přání splní. Uvěřil mu a protože si myslel, že ho Kikio opravdu nemiluje a tak se potřeboval pomstít. Potřeboval drahokam aby se mohl proměnit na plnohodnotného démona. Běžel do vesnice tam udělal veliký rozruch a jakmile se dostal do jejího domu. Vzal drahokam a snažil se zmizet. Jenže venku na něho už čekala pravá Kikio a jakmile ji uviděl tak na ni zaútočil. Ošklivě až smrtelně ji poranil a tím jí ublížil nejvíc. Milovala ho jenže nemohka dopustit, aby jí láska zabránila v ochraně vesnice. Tak se za Inuyashou okamžitě vydala. Dostihla ho velmi rychle. Vydal se z vesnice pryč směrem k posvátnému stromu. Tam se zastavil a otočil se k ní. Podíval se na ni. Ta se mu podívala do očí a zeptala se.

„Proč si mi to udělal Inuyasho? Já ti tolik věřila.” Natáhla svůj luk s posvátným šípem a hodlala se ho zabít. Vedle ní stála Kaede a sledovala všechno co se dělo. Šíp vyletěl a Inuyashu zasáhnul přímo do srdce. Nezabila ho. Jen ho uspala do té doby než se najde někdo kdo ho bude chtít osvobodit. Jen ten kdo ho bude milovat mohl ten šíp vytáhnout a znova ho probudit k životu. Tenkrát jsem to netušila, ale byla jsem to já kdo ho probudit. Sice mě za to nenáviděl, ale tušil, že pokud mě nebude poslouchat tak se toho proklatí níkdy nezbaví. ---

 - - - 

„To je tak všechno co se tehdy událo. Tak snad už chápete, že to nebylo jen tak. Měli jsme dost problému spolu být. Stačilo jen něco říct a už jsme se hádali a nemohli jsme se snést.” Pohlédla na ně Kagome.

Kaori se na ni podívala. „Tak to je fajn. Stejně nechápu, že jste nakonec skončili spolu. Copak táta Kikio stále nemiluje? To ti nevadí?”

„Samozřejmě, že mi to vadí. Naučila jsem se, že některé věci je lepší nechat být tak jak jsou. Inuyasha mě miluje a udělal by pro mě cokoliv. A věřím tomu, že mě nikdy neopustí.” Snažila se jí vysvětlit. A jen se na ni usmála. V tu chvíli se odněkud vyřítil Inuyasha a všichni se po něm ohlídli. Nechápal co se děje.

„Děje se něco?” Zakroutili hlavami. Nechal to být. „Našel jsem místo kde to bude báječné. Tak pojďte za mnou.” Ukázal jim, že mají jít za ním. Všichni se zvedli a šli.

Došli na opravdu pěkné místo. Bylo tam velké jezero a s velikými stromy kde byl stín. Kaori, Izumi a Souta rychle skočili do jezera. Začali skotačit a cákat po sobě. Inuyasha s Kagome byli na břehu a jakmile si jich všimli tak je pocákali taky. Inuyasha se po nich vrhnul a začal na ně stříkat vodu tak jako by se po nich hnalo malé tsunami. Den byl tak báječný, že lepší už být ani nemohl.

Snad až na postavy, které krčili ve křoví a pozorovali je. Čekali na příležitost kdy zaútočit. Ten čas musel někdy nadejít a doufali, že jakmile příjde večer tak budou natolik unavení, že nebudou tak ostražití jako jindy. A to bude nejlepší chvíle kdy se jich budou moci zmocnit...