Osudy těch, které milujeme...

STŘÍPKY ČASU - ÚVOD

 Jmenuji se Kagome Higurashi a jsem studentka střední školy. Před nedávnem jsem spadla omylem do naší starodávné posvátné studny, která je u nás už od pradávna. Studnou jsem se propadla do feudální doby, kde jsem potkala polodémona jménem Inuyasha. Měla jsem v sobě posvátný drahokam, který přede mnou ochraňovala kněžka Kikio, ale nešťastnou náhodou jsem ho roztříštila na mnoho kousků, které jsme poté museli sbírat a dát je opět dohromady. Nebylo to jednoduché, ale nakonec jsme to zvládly. Tedy nejenom já, ale i ostatní přátelé. Věčný sukničkář mnich Miroku, lovkyně démonů Sango a malý liščí démon Shippo. A neustále jsme museli překonávat nástrahy Naraka a jeho spojenců.

  To a mnohé jsme museli překonat, ale není to jen tak, když musíte neustále přecházet mezi mým reálným světem a feudálním světem. Ve škole toho moc nestíhám a když už jsem doma tak mě zase Inuyasha tahá zpátky. Jako by beze mě nemohl chvilku být.

 "Hej Kagome, nad čím zase přemýšlíš?" Zeptal se náhle Inuyasha a seskočil ze stromu přímo přede mne.

  "Ale nad ničím." Zavrtěla jsem hlavou. "Jen, že se budu muset vrátit domu. Mám mnoho úkolů, které musím ještě dodělat." Podívala jsem se na něho.

 "Cože?!" Zavrčel Inuyasha. "Jaktože zase musíš domů? Copak jsi tam nebyla nedávno?"

 "Byla a co má být? Nevím, že tě to tak štve Inuyasho. Já tu přeci jsem pokaždý, když mi řekneš. Tak mě nech na chvíli jít zpátky. A vůbec proč za mě rozhoduješ?" Dala jsem si ruce v bok a naštvaně se na něho podívala. Otočila jsem se a šla směrem ke studni. Přeci ho nebudu poslouchat.

  "Hej kam si myslíš, že jdeš?" Zavolal na mě. Já se ani neotočila.

"Říkám, kam jdeš?" Zavolal ještě jednou a byl už u mě. Podívala jsem se na něho a zrudla. Díval se na mě tím jeho neodolatelným pohledem, kdy mu skoro vždy odpustím. Mám ho ráda to ano, ale někdy mě opravdu štve.

  Najednou se kolem vytvořila neproniknutelná mlha co se pořád zvětšovala a houstla. Sangoin, Mirokův a Shippův hlas jsem vůbec neslyšela. Mlha byla stále silnější a já strácela i Inuyashu z dohledu.

   "Inuyasho kde jsi? Inuyasho?" Zavolala jsem do dálky. Nikde nikdo nebyl. Zatočila jsem se dokola a nikoho neviděla. Někdo mě chytil za paži. Podívala jsem se a byl to Inuyasha. Vzal mě do náruče a utíkal se mnou pryč. Nevím kam jen jsme museli odtud co nejrychleji zmizet. Schoulila jsem se mu co nejvíc do náruče a bála se kam dojdeme a kdy tahle mlha skončí. Inuyasha proběhl barierou, která se tu objevila. Zastavil se a postavil mě na zem. Rozhlédla jsem se kolem a nějak jsem to tu nepoznávala. Jako by to byl úplně jiný svět než ten ve kterém jsme byli. Sice stejný, ale přesto jiný. Něco bylo jinak. 

  "Inuyasho. Nevíš kde to jsme?" Zeptala jsem se ho.

  "Nevím, ale není to náš svět. Něco se muselo stát. Jen nevím co." Zakroutil hlavou a bylo na něm znát, že se mu to tu nelíbí. Tak jako mě. Stáli jsme na hřebeni skály a v dálce viděli jakýsi hrad. Ukázala jsem na něj.

  "Myslíš, že by nám tam mohli pomoci?" Zeptala jsem se. Podíval se tam a napřímil zrak.

  "No asi nemáme na výběr. Půjdeme tam. Snad tam bude někdo kdo nám nějak poradí. Nejsem si jistý, ale něco mi říká, že jsme se sem nedostali náhodou."

  "A myslíš, že se dostaneme domů?" Podívala jsem se na něho a z očí mi kapaly slzy.

 Utřel mi je rukou. "Nesmíš se vzdávat Kagome. My tu nezůstaneme." Chytil mě za ruku a já věděla, že nás dostane opět zpátky. Šla jsem za ním a on šel hrdě přede mnou. V tu chvíli jsem tušila, že se mi nemůže nic stát. Snad to bude pravda začínám se dost bát...