Osudy těch, které milujeme...

Dívala jsem se z okna kde nebylo nic moc zajímavé. Pořád stejné počasí. Větrnné duny se předháněli s písečnými. Slunce se líně ploužilo po obloze a bylo vidět, že nic zajímavějšího na práci nemá něž jen svými paprsky mi nahánět slzy do očí. Shikamaru se po mě podíval a zeptal se.

"Hej Temari, copak se s tebou děje?"

"Se mnou? Nic co by taky mělo být?" Dělala jsem, že nechápu. "Co tady děláš? Chuninské zkoušky jsou pomalu až za dva měsíce. Děje se něco nebo jsou nějaké změny?"

"Ne to nejsou. Jen jsem tě chtěl vidět" Odpověděl a podíval se na mě tím svým neodolatelným zamyšleným pohledem a mě polilo po celém těle horko. Zčervenala jsem a tak jsem se rychle otočila a hleděla z okna. Snad neví o mém snu. Nemůže nic tušit. Nikdy jsem mu to neřekla ani bych říct nemohla. Co tu dělá?

Vyznání část 3... - závěr

Poslední den ve skryté listové se celkem dost vlekl. Nic moc se tu nedělo a tak jsem se rozhodla, že si půjdu zabalit a vyrazím na cestu. Jak to říkala Sakura? Pokud mě taky Shikamaru miluje tak se brzy ukáže a nebo příjde sám od sebe k nám do písečné? Zavrtěla jsem hlavou. To nebude tak jak si přeji. Shikamaru na to není, aby se vyjádřil tak jednoduše. Proč si namlouvám něco co se nikdy nestane?

Pomalu jsem se loudala po vesnici a sledovala jak se tu všichni vesele smějí a nic je netrápí. Děti si vesele hrají a někteří napodobovali Narutovy žertíky. A snažili se tím nazlobit své mistry nebo učitele. Naruto vesnici hodně ovlivnil a ani já jsem se vlastně při jeho pokusech se zlepšit nenudila ani trochu. Ve skutečnosti to byl právě on kdo dokázal Gaaru změnit a tím jsme se stali spojenci. Taky bych chtěla mít takovou vlastnost všechno a všechny kolem změnit. Jenže já nemám ani šanci změnit sama sebe a říct Shikamarovi co k němu cítím. Proč se tak bojím? Proč to musí být tak těžký?

Na rohu ulice jsem potkala Hinatu. Stála tam a hrála si nervozně s rukama. Někam se dívala. Přišla jsem k ní a podívala se tím směrem. Byl tam Naruto a Kiba s Akamaru. Něco tam řešili a dohadovali se při tom. tedy spíš to vypadalo, že se jeden před druhým vytahuje co kdo umí a neumí. Myslím, že oba dva jsou na tom stejně. Usmála jsem se nad tím. Mohou být rádi, že mají Naruta aspoň se tu nenudí. Jenže Hinata vypada, že to s ní každou chvilku sekne. Naruto se podíval naším směrem a zamával na Hinatu. Ta zčervenala a okamžitě zalezla zpátky za sloup kde se ukrývala. Co se s ní děje? Není do něho taky zamilovaná? Co to plácám? Ach, jo jsem to, ale zamilovaná.

"Ahoj Hinato, proč se tu vlasně schováváš?" Zeptala jsem se.

"Co jááá... Ne neschovávám se tu. Jen jsem šla kolem." Řekla s ustrašeným hláskem.

"Neříkej, že se ti Naruto líbí." Usmála jsem se na ni.

"Tak to není. Jen mě přehlíží. Nikdy by si toho nevšimnul." Zakroutila smutně hlavou. Podívala se do země. Otočila se a pomalu odcházela. Šla jsem za ní.

"Hinato a proč mu to neřekneš. Tedy jestli si nad tím někdy uvažovala." Zeptala jsem se jí.

"Zkoušela jsem to. Jenže on si spíš všimnul Sakury já bych byla jen na obtíž." Vypadlo z ní smutně.

"Proč? Tváříš se jako by to bylo tak obtížný se někomu vyjádřit. Nemůže to být tak těžký jak si myslíš. Určitě tě má taky rád, ale ty o tom ani nevíš." Smála jsem se. No a teď jsem to zase já co dává rady. Proč to dělá, když ani já sama se neumím vyjádřit?

"Možná mu to někdy řeknu, ale zatím na to není vhodná doba. Musím ještě hodně zesílit, abych se Narutovi vyrovnala. Sakura je mnohem silnější než já." Dodala s úsměvem.

"Dobře a kdy se ti vlastně začal líbit. Na Narutovi zase tak nic zázračného a obdivuhodného není co by mohlo zaujmout. Hmmm... To by mě zajímalo jak se ti začal tak líbit." Uvažovala jsem nad tím.

"Začala jsem ho mít ráda už jako malá. Tenkrát mě zachránil před silnějšími kluky z vesnice co se mi posmívali a ubližovali mi. Neměla jsem vůbec žádno sílu a schopnosti. Byla jsem tak slabá, že si mě dost často dobírali. Jednou mě chytili a svalili na zem a začali se posmívat. Naruto přišel a pustil se do nich. Zeptal se proč ubližují někomu kdo je slabší než oni. Pokud chtějí ať si to rozdají s někým kdo je na stejné úrovni. Na stejné úrovni nikdy nebyl, ale nezalekl se jich a kldně se od nich nechal zbít. Pak přišel můj otec a jakmile mě uviděl ve společnosti s Narutem tak mě okamžitě odnášel pryč. Zakzal mi se s ním bavit. Nechtěl slyšet pravdu. Tak jako všichni z vesnice." Podívala se smutně do dálky a pak na mě.

"Naruto není tak špatný jak si ostatní myslí. Všimne si mě jen tehdy, když jsme ve stejné týmu nebo blízko něho. Jinak ne."

"To je, ale škoda. Netušila jsem, že má Naruto takovou odvahu. Koukám, že dokáže změnit každého kdo je nablízku. Dokázal změnit i Gaaru a to jen tak někdo nedokázal ani mi ne." Uznala jsem.

Hinata spěchala pryč. Netuším kam tak chvátá, ale to je mi jedno. Slunce se vyhouplo nad vrcholek stromů a byl pomalu čas k obědu. Dostala jsem hlad a tak se rozhodla si dát něco dobréhu. Snad to nebude tak těžký jak se na první pohled zdá.

- - -

Odpoledne se přehouplo rychle. Dost rychle na to, abych si to tu nějak užila. Shikamaru jsem nikde za celý den nepotkala. Kde může být? Copak na mě vážně nemá čas? Nebo neví, že dneska odcházím? Naposledy jsem se podívala na skálu pěti Hokage a zamyslela se nad tím proč jsem ve skutečnosti tak smutná. Přeci mě mohlo napadnout, že se Shikamaru to nebude žádná výhra. Ani rozloučit se neumí. Ach jo. Co si to nalhávám. Otočila jsem se a doopravdy odcházela.

Šla jsem kolem hlavní brány. Tam pozdravila Kamizuki Izuma a Hagane Kotetsu. Nikdo jiný tu nebyl. Docela mě to zaskočila. Čekala jsem, že tu bude ještě někdo kdo se rozloučí. Zaslechla jsem něčí křik a tak jsem se ohlédla dozadu a tam přibíhala Sakura, Naruto, Ino, Chouji, Kibo s Akamaru, Shino a Hinata. Dále i Neji, TenTen a Rocken Lee. Všichni se na mě usmívali a přáli mi hodně štěstí při návratu domu. Taky, aby se mi nic nestalo a ať se prý brzo vrátím zpátky. Je to příjemné jakmile víte, že vás někde mají rádi a chtějí vás opět vidět. Podívala jsem se naposledy do dálky a tam ho viděla. Stál na sám na kopci a díval se na mě. Jeho pohled značil, že by se mnou určitě moc rád rozloučil, ale jeho hrdost a pýcha mu to nedovolí. Usmíval se a já mu úsměv oplatila.

Měj se hezky Shikamaru a doufám, že tě ještě někdy budu moci potkat aniž by u toho někdo byl. Snad to nebyl jen sen Shikamaru....

- - -

Stál tu a nic moc neříkal. Nechtěla jsem tu jen tak stát a tak jsem odešla. Nechala jsem ho tam samotného. Odcházel pryč a já šla opět do svého pokoje. Otevřela jsem okno a papír kde jsem měla napsaný svůj sen mi vyletěl ven. Ohlédla jsem se po něm a ten už byl pryč. Pokrčila jsem rameny a šla se podívat do zrcadla.

Papír letěl vzduchem a dopadl přímo Shikamarovi do tváře. Vzal ho do ruky a podíval se udiveně na něj. Začetl se do něho a zvážněl. Podíval se k místu kde měla Temari svůj pokoj. Otočil se a běžel tak rychle jak jen mohl. Za několik minut byl u Temari v pokoji. Tím ji dost vylekal.

"Co tady děláš? Vypadni tohle je můj pokoj a ty tu nemáš co dělat." Vyjela jsem na něho.

"Můžeš mi k tomu něco říct?" Zeptal se a ukázal mi papír co držel v ruce. Já zčervena ještě víc a kvůli horku, které mě kompletně spalovalo za živa jsem nemohla ani mluvit.

"To nic... To nic není..." Vykoktala jsem ze sebe.

Přišel ke mě blíž a já se nemohla ani hnout, ani mluvit. Nemohla jsem nic. Nakonec se ke mě sklonil a políbil mě. Přesně jako v mém snu. Co se to děje??? Zavřela jsem oči a svět se mi tak zatočil, že jsem ztratila rovnováhu. Shikamaru mě chytil pevněji kolem pasu a já měla jistotu, že se mi nic nestane.

Je to snad další sen? To se mi snad nemůže stát. Je to sen co se nikdy asi nestane i když to není špatná představa...