Osudy těch, které milujeme...

Někde v dálce jsem co si zaslechla. Otevřela jsem oči a zadívala se do dálky. Na mé dveře mi kdosi zaklepal a nahlédl dovnitř. Byl to Kankura. Podíval se ma mne a trochu nechápavě zakroutil hlavou.

"Hej Temari co se s tebou děje. Ty si nás neslyšela?" Zeptal se.

"Ne. Neslyšela. Vy jste na mě volali?" Zakroutila jsem hlavou. "Co se děje?"

"Nic jen, že máš něvštěvu. Je tu Shikamaru a něco by po tobě chtěl." Podíval se pobaveně na mě.

"Shi - Shikamaru?!" Zakoktala jsem zaskočeně. (- Co ten tady chce? Ví snad, že se mi o něm zdálo? Ne to nemůže vědět.)

"Co po mě Shikamaru chce?" Zeptala jsem se Kankura.

"To nevím tak se ho na to zeptej sama." Zavrtěl hlavou a okamžitě odešel. Měl ještě něco na práci. Tak jsem vstala, oblékla se a šla dolu za Shikamaru. Nevím co může chtít.

Stál tam opřený o zeď s rukama jako vždy opřené za hlavu. Podíval se na mne a zadíval se mi do očí. Cítila jsem se jako v ohni. Spalovalo mě to a já s tím nemohla nic dělat. Cítila jsem se jako ve svém snu. Jen teď to bylo doopravdy.

"Temari je ti něco? Chováš se divně." Zeptal se mě a já se vrátila zpět do reality. Jak se to chovám? Přeci mě nafoukanec jako on nemůže tak dostat.

"Ne nic mi není. Co se děje Shikamaru. Co tady děláš?" Zeptala jsem se ho.

"Máme se dohodnout na Chuninských zkouškách. Nebo si snad zapomněla?" Nechápal Shikamaru.

"Ale ano. Už si vzpomínám. Promiň byla jsem trochu mimo. Pojď půjdeme do hlavní haly. Tam si můžeme v klidu vše probrat." Snažila jsem se trochu uklidnit, ale v jeho přítomnosti a díky mému snu to nebylo tak snadné.

"Dobrá, tak tedy půjdeme." Prohodil Shikamaru a společně jsme se vydali do hlavní haly kde se konaly různé schůze a porady naší vesnice.

- - -

Vyznání část 2...

Seděla jsem na lavičce na kopci nad vesnicí a hleděla na východ slunce. Vstala jsem  celkem brzo, protože jsem nemohla spát. Po tom co se mi včera navečer přihodilo by určitě jen tak někdo neusnul. Možná si to Shikamaru už nepamatuje. Možná na to zapomněl. Co mě to napadá. Jak na to může někdo zapomonout. Zakroutila jsem hlavou.

"Co se tu tak poflakuješ?" Zeptal se Shikamaru s úsměvem na tváři. 

"Jak poflakuju? To nikdy nedělám. Jen jsem se zahleděla do dálky a nikdy jsem neviděla východ slunce raději než dneska." Zamyšleně jsem se zadívala opět do dálky a zavřela oči.

"Tak dobře, ale nemusíš se tak přemáhat. Měli bychom si promluvit o včerejšku." Posadil se vedle mě a zahleděl se mi do očí.

"Nech toho Shikamaru." Nevydržela jsem jeho pohled a odvrátila hlavu.

"Čeho mám nechat. Snad si nemyslíš, že to nechám jen tak plavat. Na to opravdu nemám povahu. Jsem sice dost líný a nesnesitelný, ale tebe mám doopravdy rád." Natáhl pravou dlaň k mé tváři a otočil můj obličej k sobě. Oči jsem pootevřela a zahleděla se na něho. Celým mým tělem mi projel oheň a já se otřásla. Nemohla jsem ten pohled vydržet.

"Shikamaru. My dva. To přece nemůže fungovat. To nejde." Vrtěla jsem hlavou.

"A proč myslíš? Každý potřebuje šanci." Odporoval Shikamaru.

"Samozřejmě, ale myslíš, že nám to vyjde? Každý tady spoléhá na to, že se nenecháme tak jednoduše unést a svoji práci odvedeme nejlépe za všech. Co by na to ostatní řekli?" Vstala jsem a byla na odchodu. Shikamaru se na mne nechápavě díval.

"Kam jdeš?" Zeptal se.

"Jdu se podívat na průběh zkoušek a taky dát návrhy Tsunade - sama. Nevím proč, ale nějak jsme to všechno podcenili. Měli bychom se dát do práce nemyslíš?" Podívala jsem se po něm a ten nevěřícně vrtěl hlavou. Poté jsem odcházela.

- - -

Šla jsem kolem nemocnice. Z ní vycházela právě Sakura. Byla v dobré náladě. Blbec Naruto jí asi ještě nenaštval. Ušklíbla jsem se pro sebe. Podívala se na mě a pozdravila.

"Ahoj Temari. Jak se vede a co příprava zkoušek už jste se Shikamaru nějak pokročili?" Usmívala se dál. ( Pokročili. Jak to myslí? Asi už vím myslí zkoužky. Jsem to, ale blbec nemám snad v hlavě nic jiného než Shikamaru?)

"Ale jo. Něco málo už máme, ale Shikamaru je tak líný, že to trvá mnohem déle než bych očekávala." Snažila jsem se to trochu zamaskovat.

"Co se děje Temari? Jsi mnohem roztržitější než obvykle." Zadívala se na mne. Je pravda, že nemám žádnou kamarádku, které bych se mohla svěřit. Nevím jestli jí o tom mám povědět nebo ne.

"Ne nic se neděje. Proč by se mělo něco dít?" Zavrtěla jsem hlavou a snažila se zmizet. Sakura mě zastavila trhnutím za rameno.

"Nevím sice co se ti honí hlavou, ale svěřit by si se mohla." Pohodila hlavou.

"Myslím, že to není tak důležité. Jen mě to překvapilo, ale jinak se nic nestalo." Nevěděla jsem jak mám začít. není tak jednoduché někomu věřit. Co když to někomu řekne a já budu pak všem jen pro smích?

"Můžeš to trochu rozvést? Nějak nechápu co tím myslíš." Zeptala se znova.

"Tak jo. Já ti to tedy řeknu, ale pokud to někomu řekneš tak ti to pak neodpustím." Nadechla jsem se a opět hluboce vydechla.

"Včera na večer jsem se společně se Shikamaru procházela po vesnici. Dovedl mě k uměle vytvořenému údolí, které vytvořil kapitán Yamato." Začala jsem vyprávění.

"Už vím kde to je. Tam začal Narutuv tvrdý trening. A co dál." Netrpělivě očekávala pokračování. Posadili jsme se na lavičku a já se opřela lokty o opěradlo.

"Tak dobrá." Usmála jsem se. " Tak jsme se posadily pod jeden mohutný strom a v jeho stínu jsem se zadívala do dálky. Ztratila pojem o čase a usnula. Jakmile jsem se probrala tak jsem ztratila rovnováhu a padla Shikamarovy rovnou do náruče. Podívala jsem se mu do očí a začal mě spalovat neviditelný oheň a já stím nemohla nic udělat. Sčervenala jsem a netušila co se bude dál dít." Pokračovala jsem.

"Co bylo pak?" Ptala se opět nedočkavě.

"Shikamaru se ke mě naklonil a políbil. Řekl mi taky, že mě miluje a já byla tak dojatá, že jsem se mu tam rozplakala. Poté mě políbil znova." Dovyprávěla jsem jí to a nějakým způsobem se mi dost ulevilo.

"Páni. Nějak jsem to tušila, ale nevěřila bych tomu." Dala si překvapením dlaně před ústa a žasla.

"Neboj nikomu to neřeknu, ale opravdu mě to dost překvapilo."

"Mě taky, jen nevím jak se mám teď zachovat. Tohle jsem taky nečekala." Předklonila jsem se a klouby se opřela o stehna a na ruce si položila bradu.

"Zatím bych to nechala tak jak to je. Zítra přeci odcházíš zpátky do skryté písečné. Tak tomu dej zatím čas. Pak se uvidí co bude dál. Jestli tě má rád tak za tebou brzy příjde sám. Tomu bych i věřila." Prohodila Sakura. Určitě má pravdu.

"A co pokud nepřijde?" Zeptala jsem se rozpačitě.

"Tak to nebude tak vážný jak si myslíš." Smála se dál.

Najednou se odněkud vynořil Naruto a běžel k nám. Něco pokřikoval a pak se před námi natáhl na zem. Zakopl o kámen co stál na cestě a Sakura se na něho zakřenila. Já se mohla potrhat smíchy. Ti dva jsou neustále v sobě ani bych se nedivila, kdyby Naruto Sakuru taky miloval. Jsem asi doopravdy zamilovaná.

- - -

Shikamaru určitě nepřišel jen tak sám od sebe v tom musí něco být. Proč by taky chodil tak daleko od vesnice? Mohl přeci poslat vzkaz. Nebo nechat dohodu na později. Chuninské zkoužky ještě ani nezačaly. Tak proč tu je? Já už nic nechápu.