Osudy těch, které milujeme...

 Asi jste si taky někdy představovali jak by se věčně kamenný a mrzutě zamračený Garra choval kdyby se někdy poprvé v životě zamiloval? Jestli by zůstal pořád tak ledově klidný jak se neustále chová nebo by byl zcela jiný? Nenapadlo? tak to buďte rádi, že nejste v moji kůži, protože mě se to stalo. Sice už s Garrou nesjsem, ale byly to nejkrásnější dny co jsem mohla ve svém kratičkém životě prožít a že to bude zrovna Garra jsem ani nepočítala.  

Povím Vám to pěkně od začátku. Nebudete věřit co se mi přihodilo a proč spolu už nejsme? To sami zjistíte. Nebude to veselé, ale pro mě to největší štěstí co se mi mohlo v životě přihodit. Jsem ráda, že jsem ho potkala

Každý má právo na odpočinek...

Slunce se pomalu vyhouplo nad obzor a začalo mžourat po nekonečné písečné pláni kde kromě písku a jedné písečné vesnice nic nebylo. Bydleli zde jen obyvatelé písečné vesnice a v té bydlel i mladý kazekage jménem Garra. Probudil se a s protažením šel pomalu k oknu, aby se podíval jak se v  ranním světle probouzí jeho vesnice. Jak si tak prohlížel vesnici nevšimnul si Temari, která postávala u jeho dveří a dívala se na něho. Po chvilce si ji všiml a zeptal se ji.

„Copak se děje Temari?”

„Nic. Jen se mi zdá, že poslední dobou si nějak moc přetažený a smutný. Copak tě trápí bratříčku. Už přeci víš, že nám můžeš věřit.” Odstoupila od rámu dveří a šla pomalu k němu. Objala ho a dívala se společně s ním na vesnici co se pomalu začínala probouzet a vesničani se začínali poohlížet po své každodenní práci. Pravidelné hlídky si začínali vyměňovat své služby na stráži. A začínali přicházet i obchodníci s výměnou svých zásob a prodejem zboží co vesnice potřeboval. Válka se sice ještě vyostřovala, ale zatím nebylo pochyb o tom,  že vydrží v povzdálí ještě pár dní nebo týdnů.

„Máš pravdu Temari jsem dost přetažený. Potřeboval bych si někde na pár dní natáhnout a na nic nemyslet. Jenže to teď v období války asi nebude možné. Už je toho na mě opravdu příliš. Jen se bojím o vesnici  a na sebe už ani nemyslím.” Povzdechl si smutně Garra, ale věděl moc dobře, že na sebe myslet nemůže. Mnohem důležitější je ochrana vesnice než on sám.

„Garro. Můj drahý bratříčku jenže ty musíš myslet i sám na sebe. Je sice pravda, že ochrana vesnice je na prvním místě. Jenže ty samotný si také důležitý. Víc než si myslíš. Měl by sis na chvilku odpočinout.” Podíval se na ni a ta se jen usmívala.

„Neboj se. My to tu s Kankurou zvládneme. Mám nápad. Nechceš navštívit vesnici u křišťálových vodopádů? Máme s nimi přeci spojenectví a myslím, že by se jim hodilo kdyby si se tam stavil a podíval se jak jim jdou přípravy na válku. Mají tam nádhernou přírodu a myslím, že by sis tam pěkně odpočinul. A pokud by se něco přeci jen zvrtlo tak ti pošleme zprávu.” Zajásal Temari nad tou představou. Garra se na ni podíval a pokýval hlavou.

„Ano máš pravdu. To by se mi líbilo na pár dní vypnout a myslet pro změnu na něco jiného než jen na přípravu války. Tak dobrá ještě dneska pošlu křišťálovým vodopádům zprávu, že se tam zastavím. Snad jim moje návštěva příjde vhod.” Usmál se Garra a byl to první opravdový úsměv co na něm Temari viděla. Nikdy dřív se tak neusmíval.

**** 

Odpověď přišla Garrovi hned a křišťálovci byli moc rádi, že se tam zastaví. A tak se vydal další den na cestu. Trvala celý den a dorazil do vesnice až večer. Na sobě měl světle béžový plášť s červeným lemováním na konci pláště a okraji kapuce. Procházel se po okraji řeky a díval se na odraz svojí postavy v ní. Bylo až neuvěřitelné, že je vidět skoro až na dno řeky kde se líně proháněly barevné rybky. Na velkých leknínech seděli  žáby a některé chytali svými dlouhými lepkavými jazyky mouchy a jiný malinký létající hmyz co se jim zrovna mihnul kolem hlavy. A jiné kuňkaly až se jim zvuky rozhléhaly po hladině. Kolem Garrovy hlavy se prolétla veliká vážka a zatočila se mu kolem hlavy až ji musel rukama odehnat, protože se jí lekl. 

Jakmile ji odehnal tak si všimnul postavy co stála na kameni nad ním. Seskočila z kamene na zem a smála se na něho. S krásným milým úsměvem. Měla na sobě krátké zelenkavé tílko z dvojitými uzkými ramínky do půlky pasu. Červenou suknici z černými krátkými kraťasy do půlky stehen. Měla fialové vlasy s červenými pramínky na levé straně, stažené do dvou ohonů za uchem. Za zády měla dlouhou hnědou hůl, kterou asi využívala jako svoji obranu.

„Kdopak si? Nejsi z naší vesnice. A v období války musíme být dost obezřetní na cizince.“ Zeptala se ho. Odhrnul si z hlavy kapuci a podíval se na ni svým tmavým pohledem z černými linkami podél očí.

„To rád slyším, že si dáváte velký pozor na cizince. Taky jsem to vaší vesnici navrhl. Jmenuji se Garra ze skryté písečné vesnice.” Představil se jí.

„Garra? Hmm. Ano už vím kazekage Garra. Máš tu strávit pár dní aby si dohlídl na naše přípravy, že ano?” Usmála se na něho a ještě více rozšířila svůj úsměv. Měla ho neobvykle obrovský, ale dobrosrdečný a láskyplnný. Líbila se mu hned na první pohled. Nikdy v životě se nezamiloval ani netušil, že je toho schopen. 

„Neřekl bych zrovna dohled na přípravu jako spíše chvíli si tady u vás odpočinout. Už je toho na mne hodně a ani nevím kdy jsem se v posledních několika měsících pořádně odpočinul. Myslíš, že to bude možné?” Zeptal se jí. 

„A proč by nebylo? Pojď náš radní tě moc rád uvidí. Nemáme tu nikoho jak si ty. Myslím jako někoho z názvem - kage -, ale jen vrchního radního což je náš vůdce co na nás na všechny dohlíží.” Smála se. Chytila ho za ruku a šla s ním do vesnice. Procházeli přenádhernou přírodou, kterou v písečné nikdy neměli a potkávali plachá zvířátka co se jich lekla jen co udělali sebemenší krok a to si Garra myslel, že je tichý a náhle zjistil, že je to naopak.

Tady bych chtěl zůstat natrvalo. Pomyslel si a už se mu nechtělo vracet. Bylo to jako sen co se mu nikdy neměl zdát, ale zdál se mu a byl hodně živý.